Rozhovor: Mikrodobrodružství v Norsku

Eriku, mohl by ses našim čtenářům představit? Jak ses dostal k mikrodobrodružství?

Už od dětství jsem chodíval tábořit ven, ale až v posledních 3,5 letech se pro mě tato aktivita stala pravidelnou volnočasovou činností. Celé to začalo, když jsem zcela náhodou narazil na webové stránky Alastaira Humphreyse. To bylo vůbec poprvé, co jsem se dozvěděl o mikrodobrodružství. Hned jsem si tu myšlenku, kdy mohu využít svůj většinou omezený volný čas k tomu vyrazit přespat ven, zamiloval. Tehdy jsem využil vybavení, které jsem měl k dispozici – malý batoh, spacák a stan. A jak mikrodobrodružství přibývalo, začal jsem se dovybavovat lepšími věcmi.

Alastair postavil myšlenku mikrodobrodružství na přespání venku jednou za měsíc během celého roku. Což znamená 12 příležitostí k tomu vyrazit ven. Tato výzva by vás měla motivovat a pomoci pravidelně překročit práh svých dveří. U mě osobně to zafungovalo. V době, kdy píši tento rozhovor, mám zaznamenáno 3,5 roků přespávání venku alespoň jednou za měsíc. Celkově mám na kontě 65 nocí, které jsem během té doby strávil mimo domov. Užil jsem si mnoho zábavy, ať už pěšky, na lyžích či na kole. Spával jsem pod stanem, pod tarpem nebo v bivakovacím pytli. I přes svou časovou vytíženost, si vždycky najdu chvíli vyrazit aspoň kousek od svého domu, abych přenocoval někde venku, protože to jedním slovem miluji.

Co se ti na tom konkrétně líbí?

Především se mi líbí příležitost vyrazit kamkoliv chci a flexibilita, kdy můžu měnit své plány za pochodu. Dává mi to opravdový pocit svobody, kterou je dnes tak těžké pocítit. Stačí mi k tomu (v závislosti na počasí, které tady na severu máme někdy hodně tvrdé) stan, tarp a nebo jen bivakovací pytel. A člověk může přespat téměř kdekoli si zamane…

Co je pro tebe nejtěžší než vyrazíš ven za dobrodružstvím a vystoupíš ze své komfortní zóny?

Největší obavy mám z toho, jestli si pohodlně ustelu. Jinak na svých mikrodobrodružstvích moc ze své komfortní zóny nevystupuji. Díky modernímu vybavení si na nedostatek komfortu nemůžu stěžovat. Většina mých mikrodobrodružství není zase tak daleko od domova a nemají vůbec nic společného s náročnými expedicemi. Plánuju vše jednoduše tak, aby mě to hlavně bavilo a přinášelo mi to radost. Nejvíce si dávám záležet na výběru správného oblečení a dostatečné zásobě jídla. Jedna z věcí, kterou totiž nesnáším, je kombinace mrznutí a hladovění.

Žiješ ve Skandinávii, kde předpokládám, má táboření dlouholetou tradici.

Samozřejmě! Dánsko, které je mnohem hustěji obydleno než Švédsko, Finsko a Norsko, má trošku přísnější pravidla co se týče volného táboření. Ostatní jmenované země ze zákona nabízí možnost legálně tábořit venku, ale samozřejmě i to má nějaká svá pravidla. U nás v Norsku je čas strávený v přírodě považován za nesmírně důležitý. Není divu, že při procházce norskými turistickými stezkami přijímám veselé pozdravy od rozmanitých skupin lidí – z města, z venkova, od mladých lidí i starších, apod. Objevování přírody a čas strávený v ní má u nás velkou tradici, která je podporována již od útlého věku. 

Friluftsliv je velmi specifické norské slovo, které vytvořil norský básník Henrik Ibsen. Doslova by se dalo přeložit jako “svobodný život na čerstvém vzduchu”, avšak oficiální překlad v jiných jazycích toto slovo nemá. Je to specifická záležitost pro nás Nory. Toto slovo jen podtrhuje to, jak je pro nás čas strávený v přírodě důležitý.

Zmínil ses, že u vás existuje zákon na legální táboření. Zkus to víc rozvést.

V Norsku můžete tábořit téměř kdekoli. Rekreace se stala hlavní součástí národní identity a je stanovena zákonem. Existuje zde však několik pravidel, která jsou jednoduchá:

• Buďte ohleduplní a obezřetní. Nepoškozujte přírodu a okolí. Zanechte po sobě krajinu tak, jak byste ji chtěli najít.

• Právo na táboření, nazývané také právo na přístup „Allemannsretten“, je tradiční pravidlo z dávných dob a od roku 1957 je součástí zákona o rekreačních aktivitách. Zabezpečuje, aby všichni měli zkušenosti s přírodou, a to i v oblastech, které jsou v soukromém vlastnictví. Je také dobré vědět, že si můžete postavit stan nebo nocovat pod hvězdami, kdekoliv ve vzdálenosti alespoň 150 m od nejbližšího obývaného domu nebo chaty. A to včetně soukromých pozemků, lesů… Toto pravidlo se vztahuje také na karavany. Pokud chcete zůstat více než dvě noci na stejném místě, musíte požádat vlastníka pozemku o povolení, s výjimkou horských oblastí nebo velmi vzdálených oblastí od civilizace.

Máte zde mnoho oficiálních přístřešků a tábořišť na přespání. Využíváš je?

Máš pravdu, máme. Tábořiště, která jsou určena k rekreaci, téměř nepoužívám, ale občas používám některé z mnoha přístřešků, které můžeme zdarma využívat, díky Norské trekkingové asociaci – něco jako Klub českých turistů. Jedná se o norské sdružení, které udržuje v provozu horské stezky a přístřešky. Sdružení bylo založeno v roce 1868, aby pomohlo cestovnímu ruchu v naší zemi a dál ho rozvíjelo. Dnes je cílem především rozvíjení bezpečných a ekologických outdoorových aktivit.

Vzpomeneš si na své vůbec první mikrodobrodružství?

Určitě vzpomenu. Ale rozhodně se to tehdy nenazývalo mikrodobrodružství. Bylo mi asi 8 nebo 9 let a odehrávalo se to během letní rodinné dovolené na naší chatě. Já a můj kamarád jsme mohli strávit noc ve stanu bez dohledu rodičů. Byl to jeden z těch starých bílých bavlněných stanů. Neměli jsme žádné spací pytle, ale používali jsme vlněné deky. Spali jsme sice kousek od naší chaty, ale i tak to byl pro nás opravdu vzrušující zážitek a dobrodružství.

Hodně jezdíš na kole. Z toho usuzuji, že máš k cyklistice pozitivní vztah.

Moc se mi líbí horská kola a snažím se na kole jezdit, co nejvíce můžu. Mám dva syny, a ti na kole začali jezdit, když měli 4 roky. Od té doby jsme všichni jezdili na cyklistické výlety do lesa společně. Oba synové brzy začali jezdit downhill a oba také v této disciplíně začali závodit na národní a mezinárodní úrovni. Starší syn sice už přestal závodit, ale ten mladší stále jezdí za norský národní downhill tým, s nímž se účastnil několika světových pohárů a také mistrovství světa v downhillu v roce 2016. Cyklistika pro mě a mou rodinu znamená hodně.

Preferuješ bikepacking?

Musím přiznat, že když jsem s kempováním začínal, tak jsem se trochu pousmál nad tím, jak hodně lidí kolem mě řešilo co nejnovější a nejlehčí vybavení. Říkal jsem si, jestli má cenu se tím vůbec zaobírat. Co mi vlastně může způsobit kilo, dvě navíc? Nyní už mám však jasno. Velmi rychle jsem zjistil, že komfort a potěšení z mikrodobrodružství mělo hodně co dočinění s váhou mého vybavení, které jsem musel nést. Začal jsem tedy věnovat větší pozornost tomu, co bych mohl nechat doma, a užít si tak větší pohodlí. Nechtěl jsem však za nové lehké vybavení utratit spousty peněz, a tak moje řešení, jak ze začátku snížit váhu mého vybavení, bylo velmi jednoduché. Nechat zbytečnosti doma a vzít si s sebou jen to nejnutnější.

Za tu spoustu let jsem si vyzkoušel celou řadu kombinací a různých způsobů. Dnes mám seznam položek, kterým se řídím na všech svých cestách. Ať jsou dlouhé nebo krátké (má nejdelší cesta zatím trvala 8 dní). Pouze během zimy používám jiný a těžší spací pytel a pár dalších vrstev oblečení, ale v podstatě se seznamy moc neliší.

Bikepacking je specifický v tom, že máte kvůli zachování dobrých jízdních vlastností kola omezenou kapacitu pro svou výbavu. Je třeba vzít v úvahu objem i hmotnost. Díky snadno ovladatelnému lehkému kolu můžete projíždět technicky náročné úzké přírodní stezky. Bikepacking tak, jak jej známe z posledních let, umožňuje mít z jízdy velký požitek. Jedete se jen tak nalehko projet, ale zároveň máte možnost strávit noc v přírodě. A jak jsem už zmiňoval, terénní cyklistika má v naší rodině velký význam.

Kam nejraději vyrážíš? Máš nějaké oblíbené místo, na které jezdíváš přespávat opakovaně?

Snažím se co nejčastěji hledat nová místa. Rád vyrážím někam, kde jsem ještě nebyl a objevuji nová zákoutí. Je to jedna z věcí, co mě na tom všem baví. Ale někdy také cítím potřebu jet někam, kde to už dobře znám. Třeba kvůli tomu, že vyrážím v pozdějších hodinách a nechci prozkoumávat nová místa za tmy, nebo chci dané místo, které se mi líbilo, prozkoumat více do hloubky. Když to shrnu, zhruba polovinu času věnuji zkoumání nových míst, jinak jezdím již po mnou objevených místech, a snažím se zde najít něco nového, co jsem předtím přehlédl. Většina mých mikrodobrodružství se děje v blízkosti mého domova v Oslu. Kousek za městem máme obrovské lesy, které mám opravdu rád.

Jsi spíše samotář, nebo rád vyrážíš ve skupině?

Na většinu svých výletů vyrážím sám. Velmi si však užívám společnost druhých, když mají chuť se ke mně přidat. Byl jsem na mikrodobrodružstvích se svými dětmi, s mou přítelkyní a také s ostatními mými kamarády.

Co bys vzkázal čtenářům, kteří teprve zvažují vyrazit na své první mikrodobrodružství?

Nezalekněte se, pokud vám chybí nějaké konkrétní vybavení. Sbalte si to, co máte a jděte! I starý spacák vám dobře poslouží. Jestli se obáváte, že vám bude v noci zima, tak si s sebou přibalte více oblečení. Investice do dražšího vybavení se vám vyplatí tehdy, až zjistíte, jestli se vám mikrodobrodružství zalíbí a hodláte ho praktikovat častěji. Díky praxi zjistíte, co vám doopravdy chybí, a neutratíte peníze za věci, které si myslíte, že potřebujete, ale ve skutečnosti jsou zbytečné.

Když jsem s mikrodobrodružstvím začínal, tak jsem dlouho projížděl internet, abych se dozvěděl o věcech, které ke svobodnému pohybu v přírodě existují. Našel jsem zde spoustu informací, užitečných rad i nápadů. Důležité je položit si otázku: Jaký druh mikrodobrodružství chci vlastně provozovat? Na kole? Pěšky? Na kajaku? Co si vyberete, od toho se pak odrazíte. Mou volbou bylo kolo.

Udělejte to hlavně jednoduše, relaxujte a bavte se při tom! Vezměte s sebou pár přátel, nebo jděte klidně sami. Důležité je zde klíčové slovo „zábava“. Mikrodobrodružství by vás mělo hlavně bavit.

Nenechte se zmást. Samozřejmě také zbožňuji krásné, lehoučké vybavení, které stojí hromady peněz. Mít takovou výbavu je super, ovšem absolutně není nutná k tomu, abyste si užili krásné životní momenty v přírodě, při praskajícím táborovém ohni.