Swift campout 2018

Každá moje cesta začíná čistým papírem, pastelkami, fixem a mapou
Ne jinak tomu tak bylo i v tomto případě a pár dní před plánovaným víkendem jsem trávil svoje večery skloněný nad papírovou mapou a kreslil si mapu svoji. Myšlenkovou. Zaznamenával si průjezdné body, poznačoval si vyhledané zajímavosti, které asi stojí za to navštívit, zapisoval si místa, kde jsou ukryté kešky. A to vše jen proto, abych večer před odjezdem zjistil, že do tohodle kraje se mi vůbec nechce a že pojedu raději někam úplně jinam. 🙂
Narychlo si před spaním kreslím mapu jinou, připínám na kolo brašny se spacákem a stanem a těším se na ráno.

Mám rád pomalé rozjezdy
A cesta z Třebíče do Náměště nad Oslavou mi takový pomalý rozjezd umožňuje.
Po prašných polňačkách, lesních cestách, podél řeky i po malých kopečcích.
Nad hlavou mračna hrozící deštěm a před sebou pusté bezlidné stezky.
Přesně tak, jak to mám rád, přesně tak, jak jsem si to vysnil. Lidé tráví sobotní ráno raději doma, co kdyby přišel ten hrozící déšť. A tak mám tenhle zelený kraj jen pro sebe a pro své myšlenky. Šlapu pomalu, nikam nespěchám. Vyzvedávám kešky po cestě a rozhlížím se zasněně po známém kraji. Pomalu se začínám těšit na oběd.

BenzÍnka je nejlepší restaurací pro znaveného poutníka
Zastavím na Náměšťské benzínce, kupuji bez mála půl litru kafe a dva rohlíky s párkem. Ke štěstí mi stačí málo. Nabírám síly a připravuji se na poslední fázi dnešní cesty. Nahoru a dolu a jsem na té náročnější části cesty.
Údolí řeky Oslavy, kterou tak moc milují desítky trampů z širokého okolí.
Vesele sjíždím z prudkého kopce a ocitám se u líně plynoucí řeky.
Turistická šipka ukazuje do vysoké trávy „přes louku až k mostku přes řeku“.
Cesta do místní divočiny mi začíná symbolicky svatební bránou a oltářem.
Pár laviček za sebou čekající na svatebčany. Nikde nikdo.
Projíždím tou ozdobenou bránou a mířím do vysoké trávy, která hned skryje moje stopy. Následujících pár hodin nepotkám ani človíčka.
Protože tudy cesta moc nevede.
Ani pro pěší, natož pro cyklisty.

Vzhůru do nekonečna a ještě dál
Mám mapy rád a většinou díky nim dojdu ke svému cíli.
Co mi ale moc nejde, tak v nich číst ráz kraje. Nedokážu si moc představit, jak asi znázorněný kraj vypadá doopravdy. A tak mě občas překvapí, co mapa skryje mým nezkušeným očím.
Konečně se přes trávu vyšší než jsem já dostanu ke kýženému mostku a zjistím, že jeho konec končí v příkré stráni. Něco jako úzká cestička tu vede, po čtyřech to zbloudilému turistovi určitě půjde lépe, ocelové lano upevněné na kamenech má znavenému poutníkovi pomoci.
Jenže já mám s sebou kolo. A ještě ke všemu plně naložené kolo. Je to dřina a je to na hranici zoufalství. Ale na vršku se tlemím jako blázen. Propocený, utahaný a šťastný. Jsem moc rád, že jsem tu sám, protože vzít touto cestou ženu a syna, nechtěl bych slyšet ty peprné komentáře.
Asi už bychom byli na cestě zpátky. Kupředu levá, zpátky ni krok!
Zdá se, že tudy chodí jen srny a divoká prasata. A ten, kdo neumí číst v mapách.
Brzy ale narazím na kůrovcový polom a cestu po traktorech. Moc rád ji vidím. Konečně můžu shodit kolo z unavených ramenou a tlačit ho v hluboké koleji. 🙂
Ale pak už je to dobré, pak už i jedu a propocené triko schne v příjemném vánku.

Jen tak si zajet přečíst knihu do divočiny
Míjím úchvatný kamenný Čertův mostek u vodopádu a tlačím kolo do táhlého zalesněného kopce. Tentokrát alespoň po opravdové cestičce. A konečně potkávám první lidi. Hromadu lidí. Ty svatebčany, co tam dole měli svatební bránu. Míří k autům, jsou veselí a usmívají se na mě. Byli se fotit na vyhlídce.
Čekám, až se to tu vylidní, svačím a odpočívám. Ještě kousek a dojedu k cíli.
Altán Gloriet na zarostlé vyhlídce, odkud není nikam vidět. 🙂
Ale altán je to hezký, zde se bude dobře spát.
Zasquatuji schody, vytáhnu knihu a odmítám se hnout. Lidi ale už moc nechodí a když někdo jde, jen projde, ani se nezastaví.
Udělám si kafe a otáčím jednu stránku Tuláka po hvězdách za druhou. Jsem moc spokojený. K večeru uvnitř altánu postavím stan, zalezu do spacáku a čtu si, dokud vidím na černající se písmena.
Spí se mi těžce, protože nafukovací karimatka od Yate se sama vyfoukla a beton altánu je tvrdý.
Přesto vstávám s úsměvem a s chutí do jídla. Sbaleno je coby dup a tradá na cestu. Drahnou chvíli si to svištím po úzké cestičce z kopce, ale brzy narazím na první spadený strom přes cestu. A šutr. A další strom. A dva šutry.
Naprosto úžasná divočina, kolo většinou jen tlačím a přenáším přes stromy. Hrozně mě to baví, moc se mi tu líbí. Další změť stromů nejde přenést, musím kolo spustit do zmole dolů. A pak zase nahoru.
Už nemám sílu, přesto mě to dál baví.
Nakonec se přede mnou objeví lovecký zámeček a já se cítím vysvobozený.
Uvařím si polévku, najdu kešku. Koukám do mapy, koukám na směrovky.
Po modré dolu, pozor, musí se přebrodit řeka. Tak co?
Popojedu po ní pár metrů a první dva stromy přes cestu.
Na tohle už nemám.
Vracím se k zámečku a vydávám se po silnici. Kolem letiště v Sedleci zpět do Náměště. V dálce se kupí mraky. Černají. Houstnout. Těsně před městečkem mě osvěží a osprchují.
Mokrý až na prd … zadku.
Říká se, že v nejlepším se má skončit.
Tak končím na nádraží a čekám na vlak.
V parádním cyklokoutku, který tu mají.
Zpětně si přehrávám svůj výlet a jsem moc spokojený. Nadšený. Nabitý.
Hurá domů …